Podle legendy slavil první posvícení král Šalamoun, když světil svůj chrám v Jeruzalémě. 
Na počest této události pak každý rok v ten stejný den pořádal hostinu pro své přátele.
    Slovo posvícení je tedy odvozeno od slova „ posvěcení“. V náboženském výkladu je to církevní obřad konaný v den výročí posvěcení kostela či kaple v dané farnosti. Často však není datum svěcení známo. Pro tyto případy stanovila církev jednotný termín – čtvrtou neděli v říjnu.

    Je přirozené, že tyto křesťanské ryze církevní obřady, vázané na posvěcení kostela v čase podzimu, se posléze vhodně propojily se starými podzimními obřady zemědělců a srostly s nimi do jediného celku, ve smyslu požehnání darů země, poděkování pohanské Matce přírodě i křesťanskému Bohu otci. Oběma silám, které člověku dopomohly k hojnosti i radosti. Kde však vzít termín k držení tradičního předkřesťanského posvícení zemědělného lidu, když kostel či kaple nesplňují církevní datumové předpoklady či dokonce v obci chybí. Bylo proto potřeba poohlédnout se po vhodném podzimním světci za patrona posvícení. Není jich mnoho: Václav, Havel, Martin, Kateřina. K ustanovení data však posloužila i pouhá úmluva obyvatel, ze které vyrostla místní tradice, často málo pochopitelná a bez systému. Jak je vidět, lid český si uměl v minulosti dobře poradit i s kalendářem. Ale i církev uměla chytře propojit dávné mýty s vlastními potřebami.

Posvícení

    Posvícení v tradici české vesnice byla v podstatě světská požitkářská oslava konce hospodářského roku. Byl nový mák do buchet, zásoba čerstvé mouky a vajec, zralé švestky na povidla a vykrmené husy na pekáč. Zkrátka ideální čas. Již v sobotu, před hlavním svátkem tzv. hodovou nedělí se posílaly přátelům a příbuzným z okolních vesnic koláče s pozváním na posvícení. Říkalo se jim Zváče. Koláče byly pracně zdobené, každý kraj měl svoji recepturu i způsob zdobení. V hodovou neděli zahájil posvícení slavnostní oběd, který se podával po návratu ze slavnostní mše. K obědu nesměla chybět dobře vykrmená pečená husa s nezbytnými knedlíky a zelím, vydatné polévky a pivo. Ke stolu usedla celá rodina včetně širokého příbuzenstva. Čím více hostů, tím větší pocta pro hospodyni. Po jídle si společnost vyprávěla, vzpomínala a žertovala. V podvečer se již z hospody ozvala hudba, která zvala k taneční zábavě. Oslavy v tomto hodovním duchu pokračovaly v pondělí – tzv. Pěkná a protáhly se až do úterý – tzv. Sousedská. Proč ne, nikdo nepospíchal ráno na autobus a úroda byla ve stodole. V tuto dobu byl také příhodný čas na konání svateb, protože byly peníze i potraviny.

    Lidé rádi chodili na posvícení konané porůznu v okolních obcích, aby navštívili své příbuzné, ale také proto, že se jim tím naskytla příležitost dobrého jídla a dalšího odpočinku. A jak se lidé bavili, pracovní morálka trpěla. Proto se císař František II. rozhodnul oslavy v zemi sjednotit. Roku 1787 vydal nařízení slavit posvícení v jeden čas – v neděli po svátku sv. Havla. Poslušní poddaní přijali toto nařízení velice nadšeně. Od té doby slavil lid třetí neděli v říjnu tzv. císařské Havelské posvícení a mimo něj i dál to svoje místní : „ to naše posvícení“.

    Dodnes je slovo posvícení synonymem radosti a hojnosti. Máme-li čas újmy či neúspěchu, říkáme: „Není každý den posvícení.“

    Na Moravě, např na Slovácku se při posvícení říká hody a celý svátek organizují tzv. stárci a stárky tj. mládenci a dívky. Na Horácku nebo Brněnsku se používají názvy stárekstárková, místy k nim přistupují i mládek a mládková. V některých lokalitách se termín posvícení směšuje s termínem poutě.