Čertova brázda.

  Ještě ve svém mládí, když žil Prokop v rodném dvoře v Chotouni, jezdíval s potahy, které vozily z lesa dříví. Již tehdy mu čert rozbil kolo u vozu. Prokop za trest přikázal čertovi, aby odnesl naložený vůz domů. Ve vratech neopatrný čeledín přimáčkl vozem čerta k patníku a ten vykřikl a zašklebil se tak, že čeledín leknutím umřel. Na patníku však zůstal zřetelný otisk čertova zadku, sem pak před poutí čeleď krev dávala, aby zlé mocnosti od sebe odvracela.

    Svatý Prokop

  Později se rozhodl pro poustevnický život a po vyvraždění Slavní-
kovců žil, zřejmě po období stráveném též v benediktinském klášteře na Břevnově, v jeskyni v Dalejích u Jinonic. Zde prý Prokop sepsal evangeliář, který se údajně dostal do Francie, kde na něj skládali přísahu francouzští králové. Posléze se Prokop přesunul do Posázaví, kde praktikoval asketický život a pracoval – mýtil les a obdělával takto získanou půdu. Odtud nejspíš pochází legenda, která praví, že jej okolní lidé spatřili orat s ďáblem zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem, jako vysvětlení původu brázdy mezi Chotouní a Sázavou.

  Kolem roku 1030 Prokopa nalezl kníže Oldřich. Když zjistil poustevníkovy výtečné vlastnosti, zvolil si ho za rádce a zpovědníka. Protože Prokop viděl úpadek slovanské bohoslužby v Čechách, chtěl založit klášter se slovanskou bohoslužbou. Oldřich schválil jeho plány a slíbil mu podporu. A tak mnich kolem sebe shromáždil slovanské kněze a r. 1032 založil v údolí řeky Sázavy památný klášter a stal se jeho prvním opatem.

  Sázavský klášter, který převzal řeholi otcem západního mnišství, sv. Benedikta, byl jedním z posledním míst v Čechách, kde se provozovala liturgie ve staroslověnštině a pěstovala staroslověnská vzdělanost obecně.

  Roku 1204 byl Prokop kanonizován papežem Inocencem III. a to jako první Čech, který byl za svatého prohlášen papežem. Je uctíván jako jeden z českých zemských patronů. Roku 1588 byly Prokopovy ostatky přeneseny do Prahy a uloženy v kostele Všech svatých na Hradě.

  Svatému Prokopu bývá připisovaný tzv. Remešský evangeliář - "Texte du sacre", který je součástí katedrálního pokladu ve francouzské Remeši. Sloužil při slavnostní korunovační přísaze francouzských králů, tradičně korunovaných právě v remešské katedrále. Je to bohatě iluminovaný rukopis, který daroval Karel IV. slovanskému klášteru v pražských Emauzích. Za jeho panování byl považován za vlastnoruční dílo sv. Prokopa. V 15. století se pak tento rukopis dostal do Cařihradu jako dar byzantskému legátovi. Odsud jej zakoupil francouzský kardinál Karel Lotrinský a odvezl jej do Remeše. Rukopis se tak stal součástí chrámového pokladu v Remeši.(Zdroj BBF)

  Na hřebenu brázdy, která tvoří podstatnou část východního horizontu pozorovaného z Chotýše, výrazně se zvedajíc nad okolní krajinu, se nachází několik zajímavých míst. Ať se jedná o památníky, či výhledy do širokého okolí ve směru na východ.

  Naší první zastávkou ve směru od Chotouně je <>bojiště Lipany, kterému je zde věnována celá stránka.

    Často neoblíbený památník

  Místo nevybrali náhodně. Je dominantou širokého kraje a hlavně pomyslným centrem oblasti v minulosti nazývané Prokůpkův kraj. Jan Antonín Prokůpek byl spolupracovníkem Švehly, který ho na Kouřimsku často navštěvoval.

  Stavba památníku začala ještě v roce 1935 a veřejnosti byl předán o rok později. Veškeré náklady byly hrazeny z příspěvků agrárníků a hospodářských záložen.

  Krátce po obsazení republiky fašisty zmizela bronzová busta Antonína Švehly a její autor skončil v koncentračním táboře. Po roce 1945 památník přejmenovali na krajský památník obětem fašismu.

  Žulový obelisk nesl jména obětí z Kolínska, Českobrodska a Kouřimska. Podstatná část jmen, která měla být zachována budoucím generacím, patřila židovským spoluobčanům. Přišel rok 1948 a židovské oběti fašismu již oběťmi nebyly. Jejich jména musela zmizet a obelisk byl pracně přebroušen.

    Sázavský klášter

 Liturgie v novém klášteře probíhala ve staroslověnštině a díky přízni knížecí rodiny se sázavský klášter brzy stal centrem staroslověnské kultury u nás a udržoval kontakty s podobnými centry po celé východní Evropě. Ve zdejším skriptoriu vznikla řada významných památek staroslověnské literatury. Nejstarší podobu kláštera ale neznáme, protože budovy (včetně kostela) byly dřevěné.

 Rozkvět Sázavy pokračoval i za vlády Oldřichova nástupce, knížete Břetislava I., ovšem jeho syn Spytihněv II. sázavské mnichy roku 1055 vypudil. Sdíleli pak exil v Uhrách se Spytihněvovým bratrem, pozdějším prvním českým králem Vratislavem I., který po svém nástupu na knížecí stolec roku 1061 klášter na Sázavě obnovil. Díky jeho podpoře byl postaven kamenný konventní chrám vysvěcený pražským biskupem Kosmou roku 1095. Výstavba románského kláštera rychle pokračovala hlavně za opata Silvestra v době kolem poloviny 12. století.

  Historie staroslověnské liturgie na Sázavě skončila definitivně rokem 1097, kdy Vratislavův syn Břetislav II. slovanský konvent rozehnal a opatem dal jmenovat břevnovského probošta Dětmara. Sázava se tedy změnila v klášter latinského ritu, ale tradice literární tvorby přetrvala. V 70. letech 12. století v tomto klášteře vznikla kronika Mnicha sázavského, jedno z významných děl českého středověku. V té době existoval už i cyklus svatoprokopských legend, které dokreslovaly úsilí o kanonizaci zakladatele kláštera. Opat Prokop byl svatořečen roku 1204.

  Od roku 1951 je klášter v držení státu a od roku 1998 je národní kulturní památkou.

  V roce 2003 byla v souvislosti s výročím 950 let od smrti sv. Prokopa a 800 let od jeho kanonizace v kryptě sázavského kostela obnovena hrobka sv. Prokopa. V nice v parapetu okna byly uloženy světcovy ostatky a v prostoru nádvoří kláštera byla umístěna socha sv. Prokopa.