Vyprávění pí. Jouzové ze Synče zaznamenala Jana Volfová – Vlasáková.

O Meluzíně na Ladech

Kdysi u jednoho sedláka v Chotýši sloužil čeledín Jiřík a děvečka Manka. Oba byli chudí, ale pracovití a rádi se veselili.

Netrvalo dlouho a zahleděli se do sebe. Po celodenní dřině se scházeli za vsí, sedávali na kmenu stromu a Manka snila o tom, jak si jednou pořídí malou chalupu a budou spolu hospodařit. Jen kdyby bylo za co.

Manka ale za čas poznala, že čeká dítě. S hrůzou šla za milým a s pláčem mu vše řekla. Jiřík se zalekl, bál se, že až se to dozví hospodář, vyžene je ze služby oba a jim zbyde jen žebrácká hůl a hanba.

Vymyslel hroznou věc – dítěte se zbaví. A tak se chudák děvečka stahovala a balila do šátků, aby nikdo nepoznal, že je těhotná.

Přišel čas a děvečce a čeledínovi se narodil synáček. Byl zrovna sychravý podzimní den, pršelo a kvílela meluzína. Jiřík synka zabalil do šátku a odnesl za tmy do lesa zvaného NA LADECH. Tam nebožátko položil a utekl. Bál se otočit, jen slyšel kvílení meluzíny.

Od těch dob můžeme na podzim v tomto lese slyšet celkem jasně, co nám meluzína říká: „Nenecháveeeej mě tuuuu Jiříkůůůů!“

Zápis ve Smolné knize Kostelce n. Č. l. (středověké a novověké zápisy o soudech):
Roku 1671 byla zde odpravena mečem Anna, dcera mlynáře z Nouzova, pro zavraždění svého dítěte. (???)

O studni Barborce

Ve vsi Chrást nedaleko Synče bývala stará studna, jíž se od nepaměti říkalo Barborka. Ke svému jménu prý přišla podle jména děvčete, které se v ní z nešťastné lásky utopilo.
Další varianta vypráví, jak dívka Barborka šla do studně pro vodu a utopila okov. Bála se trestu hospodáře a ze strachu do studně skočila.

Kaplička u Vitic

Mlynářský pomocník – krajánek putoval od mlýna k mlýnu. Jednou procházel i Viticemi. Byl unavený, tak si lehl do stínu u cesty a usnul. Zdál se mu sen, v němž viděl poklad. Když se probudil, sen mu nešel z mysli a krajánek se pustil do práce – kopal v zemi, až k velkému překvapení opravdu poklad našel. Peníze mu stačily na dobré živobytí a on z vděčnosti, že mu Bůh ukázal ve snu ono místo, nechal postavit kapličku mezi Viticemi a Chotýší.

PS: Rodinná pověst dle vyprávění paní Ireny Vlasákové (1914) praví, že kapličku prý nechal postavit její dědeček jako poděkování za to, že když si tam na poli v poledne zdřímnul, zdála se mu čísla. On nelenil, druhý den je vsadil do „lotynky“ a vyhrál. Za část peněz vystavěl kapličku.