Lipanská mohyla – památník bitvy u Lipan.

Bitva u Lipan bylo střetnutím, které znamenalo zásadní obrat
v husitských válkách. Porážka vojska sirotků a táboritů s koneč-
nou platností oslabila radikální stranu kališníků a sesadila polní obce z pozice rozhodujícího politického činitele.
Na počátku 30-tých let husité kontrolovali skoro celé české teritorium. Po jejich úspěchu u Domažlic v roce 1431 si jejich katoličtí protivníci uvědomili, že je nelze vojensky zlomit a proto
v roce 1433 svolali do Basileje vrcholný církevní sněm (koncil). Obě strany samozřejmě chtěly prosadit všechny své zájmy a proto, aby husité získali silnější vyjednávací pozici oblehli (husité z táborské, sirotčí a pražské strany) nejsilnější české katolické město – Plzeň. Plzeň však obléhání vydržela a naopak vnesla mezi husitské řady rozkol. Husité se rozdělili na skupinu táborů a sirotků, kteří chtěli splnit všechny husitské požadavky a na druhou skupinu pražskou a umírněných kališníků, kteří chtěli pouze uzavřít smlouvu s koncilem, nastolit mír a rozpustit husitská vojska (tábory a sirotky). K dosažení tohoto cíle dokonce začali spolupracovat s českými katolíky.

V roce 1434 trvala již husitská revoluce 15. rokem. V této době husité již velmi dobře ovládali svoji vojenskou taktiku, založenou na důsledné defenzívě s využitím bojových vozů, kterou zavedl Jan Žižka z Trocnova (1360-1424). Tuto velmi účelnou taktiku si však již osvojovali i čeští katolíci. Nepřátelská situace mezi oběmi stranami husitů se vyhrotila na počátku května 1434, kdy Přibík z Klenové (bývalý táborský spojenec) dodal do Plzně obilí, čímž zhatil zcela naději na dobití tohoto města a zároveň Aleš Vřešťovský z Rýzmburka obsadil Nové Město v Praze a tím vytlačil radikální husity z Prahy.

Schyluje se k bitvě

Radikální husité samozřejmě začali připravovat odvetu, aby vrátili poměry do původního stavu, a proto vytáhli na Kouřimsko, kde opět chtěli doplnit své stavy. Za nimi se však vydali umírnění husité, pražané a čeští katolíci. Obě vojska se setkala u vesnice Lipany (asi 6 km západně od Kouřimi). Proti sobě stanuly spojené síly radikálních husitů, to znamená táborité vedení Ondřejem Keřským a v politické rovině Prokopem Holým a sirotci Jana Čapka ze Sán na straně jedné, a koalice umírněných kališníků a katolíků pod vedením hejtmana Diviše Bořka z Miletínka, starého spolubojovníka Jana Žižky na straně druhé. Vojensky výhodnější pozici zaujali táboři a sirotci, kteří rozvinuli svoji vozovou hradbu na severovýchodním svahu Lipské hory (364 m n.m.).

Pohled z Lipské na plochu, kde se rozlkládalo vojsko koalice Jejich vozová pevnost se skládala ze 480 vozů. Zásobování vodou zajišťovali z blízkého rybníku Jordán. Takto rozvinutá pozice byla na tehdejší dobu nedobytná. Naproti tomu vojsko kališnicko-katolické koalice muselo svůj tábor rozvinout na úplné rovině pouze mimo dostřel protivníka. Vzdálenost obou táborů od sebe byla asi 800 – 1200 m.
Početní stav obou vojsk není znám, ale podle odhadů založených na známém a relativně přesném počtu zúčastněných vozů se zdá, že vojsko husitské levice bylo početně slabší; pro výsledek bitvy mohl být rozhodující především menší počet jezdců. Utrakvisticko-katolická aliance měla na své straně asi 12–13 000 pěších a snad 1 200 jízdních bojovníků; radikálové disponovali asi 10 000 pěšími a 700 jezdci. Obě strany používaly klasickou husitskou taktiku a výzbroj.

Oba tábory byly nyní v patové nedobytné pozici a proto 28.5. proběhly oboustranné rozhovory, které měly nebezpečí střetu odvrátit. 30.5. však rokování definitivně ztroskotalo.

Průběh bitvy

V odpoledních hodinách se zatáhla obloha a začalo pršet, táboři a sirotci zahájili palbu z houfnic. Protože nebylo v možnostech koaličního vojska dobýt vozovou hradbu radikálů přímým útokem, rozhodli se hejtmani použít úskoku. Diviš Bořek z Miletínka skryl jízdu v dolince poblíž vozové hradby nepřítele, zatímco vozový šik, kterému velel Jan Černín, se začal přibližovat k opevnění radikálů. Když se šik ocitl v dostřelu od vozové hradby, opravdu několikrát vystřelili z děl, ale pak se vozy stočily na sever a předstíraly ústup směrem k Českému Brodu. Tento překvapivý ústupový manévr pravděpodobně v táboře radikálů vyvolal euforii, pod jejímž vlivem byla otevřena vozová hradba a jejich jízda i pěší začali pronásledovat ustupující vozy. První nápor odrazila koalice oddílem purkrabího Mikuláše Krchlebce.

Uprostřed bratrského vojska Prokop Holý a Prokůpek, za nimi Jan Roháč Docházelo k boji v otevřeném poli a když se radikálové dostali do dostatečné vzdálenosti od svého opevnění, začaly se vozy otáčet a ústup se změnil v útok. Zároveň na otevřenou vozovou hradbu zaútočil dosud skrytý jízdní oddíl (v jeho řadách byli např. Mikuláš z Landštejna na Borotíně, Arnošt z Lestkova, Petr z Janovic na Vysokém Chlumci, Jan Malovec z Pacova) s úkolem udržet ji otevřenou dokud nepřijdou na pomoc pěší bojovníci z vozového šiku. Bitva se brzy změnila pouze v pobíjení bojovníků radikální strany, na vozech padl i Prokop Holý a Prokůpek.
V husitských bitvách vždy pád vozové hradby znamenal porážku celého vojska. Rychle se v situaci na bojišti dokázali zorientovat Jan Čapek ze Sán a Ondřej Keřský, kterým se podařilo s dalšími jezdci bezpečně uniknout do opevněného Kolína. Udělal to, co bylo jeho povinností – nemohl-li už zvítězit a zachránit všechny své spolubojovníky, zachránil alespoň ty, které mohl.

V 8 večer bylo dílo zkázy dokonáno, na okolních polích tehdy leželo 1300 pobitých radikálů a asi 200 jejich protivníků.

Výsledky a důsledky bitvy

Bitva skončila rozhodným vítězstvím utrakvisticko-katolické aliance. Přestože vítězové zlikvidovali drtivou většinu zajatců (na 700 zajatých sirotků a táboritů bylo upáleno ve stodolách u Českého Brodu; pravděpodobně se jednalo především o tzv. kasalické) a na bojišti padlo množství radikálů, nebyla polní vojska plně zničena (ještě na počátku 1437 táboři disponovali 4 500 muži). Oba svazy (sirotčí i táborský) ovšem byly zásadně oslabeny v politické rovině a nadále nedokázaly výrazně ovlivňovat politické vývoj českých zemí.

Část bojovníků radikálních svazů se připojila k umírněným kališníkům, část odešla do zahraničí za kariérou žádaných žoldnéřů. A část zůstala a stále vzdorovala – například Jan Roháč z Dubé.

Vůdčí roli převzali umírnění husité, kteří roku 1436 dovedli ke zdárnému konci i jednání se Zikmundem Lucemburským a legáty kostnického koncilu (Basilej). V Jihlavě byla vyhlášena kompaktáta, která uznávala husitský program pro kališnické obyvatelstvo Čech a Moravy, umožňovala existenci husitské církve jako autonomní součásti církve obecné. Bitvou u Lipan skončila husitská revoluce. Tato skutečnost umožnila v dlouhodobém horizontu ukončení válečného stavu na území českého státu.

Bitva u Lipan v historické paměti

Bitva u Lipan byla již svými současníky vnímána jako historický zlom a toto povědomí o její důležitosti se v průběhu dalších staletí jen posilovalo. V nacionálně vypjatém 19. století, se chápala již jako jeden ze zásadních mezníků vývoje českého státu. Výrazem tohoto přesvědčení se stalo v roce 1881 vztyčení pamětní mohyly Prokopa Holého na návrší u Lipan, o několik let později (1896) vzniklo v Českém Brodě Podlipanské muzeum. Po mnoho let od roku 1870 každoročně v den výročí bitvy směřovaly na bitevní pole pamětní průvody lidu.

Účastníci bitvy

Šlechta bojující na straně kališnicko-katolické aliance (umírnění kališníci a katolíci):

Velitelé:
Diviš Bořek z Miletínka (hejtman)
Jan Černín z Vysoké (hejtman nad vozy)
Účastníci: Zdeněk Drška, Jan Švihovský z Rýzmberka, Jan ze Švamberka, Jan Švihovský z Gutštejna, Burian Švihovský z Gutštejna, Protiva ze Svojšína, Hádek z Paběnic, Humprecht z Kočova, snad Jindřich z Plavna, snad Vilém Švihovský z Rýzmberka, snad Ondřej ze Štampachu, Boreš z Oseka, Přibík z Klenového, Aleš ze Žeberka, Vilém z Jaroslavic, Kuneš Tluksa z Buřenic, snad Petr Zmrzlík ze Svojšína, Beneš z Myšlína, Beneš z Dubé, Václav z Brloha, Jakoubek z Božejova, Menhart z Hradce, snad Václav Struch z Chlumku, Hynek Ptáček z Pirkštejna, Aleš Vřešťovský, Jiří z Poděbrad

síla: snad 12–13 000 pěších a 1 200 jezdců, 720 vozů (moderní odhad)

ztráty: asi 200 mužů

Šlechta bojující na straně radikálů (táborité, sirotčí svaz):

Velitelé:
Zikmund z Vranova (vrchní hejtman táborských)
Ondřej Keřský z Římovic (hejtman starotáborského sboru)
Jan Čapek ze Sán (vrchní hejtman sirotčího vojska)
Účastníci: Jindřich Velíšský z Vartenberka, Jan Roháč z Dubé, Jan Kolda ze Žampachu, Tábor Sezima Zajímač z Kunštátu, Jan z Bergova

Síla: snad 10 000 pěších a 700 jezdců , 480 vozů, 40 houfnic (moderní odhad)
ztráty: asi 2000 mužů

Převzato z internetová encyklopedie Wikipedie.